Moje Dobroty

Už dost dlouho, několik měsíců, chci tuto jednoduchu polévku přidat sem. Na mé stránky. Ne proto, že by byla kdovíjak úžasná. Ona je to popravdě docela nuda. Jenže mne takříkajíc dokopala smutná snaha o jakousi rádoby zajímavou nabídku v jídelně. Už ani nepopisuji které. Jedné z mnoha.

Opět a pro nováčky tady připomínám: moje primární, takříkajíc profi kuchařina probíhala od začátku vyučením v oboru kuchař číšník se zaměřením na práci ve velkojídelnách Nové huti Ostrava. Původní správný název toho molochu v komunistické Ostravě osmdesátých let minulého století netřeba vypisovat. Bylo to tam dost tristní co se týče provozu, ale, a to bych opravdu rád zmínil, v těch podmínkách velmi poctivé. I když jsem to ještě relativně nedávno viděl jinak. Suma sumárum, zaměstnanci se stravovali za daných podmínek často o dost lépe, než dnes. Konkrétním budiž roastbeef připravovaný jednou za čtrnáct dnů. Velmi kvalitně a poctivě. Dodnes lituji, že si nepamatuji jméno paní, uchařky, kterou jsem ve svých telecích letch neměl rád. Protože po mně chtěla tu poctivost. A já se hloupě bránil. Flákal to!

Celý článek »

Ve třetí třídě základní školy, někdy v průběhu listopadu, jsme se s rodiči a sestrami přestěhovali v rámci mého rodného města Havířova. Já začal docházet do nové školy a můj život opravdu hodně ovlivnily primárně dvě věci.

Zamiloval jsem se do spolužačky Hanky, která mi náklonnost projevovala pícháním špendlíku do zadku, a oblíbil jsem si navždy klasickou českou smaženku. Ty prodával školník v mini krámku přímo ve škole za 3,60 a já se z nich mohl zbláznit.

Zatímco Haničce jsem věrný dodnes a jednou provždy (což ona dobře ví), kupované smaženky nežeru. Páč stojí za prd! Tedy většinou. Dokud si je neudělám sám. A proč text o takové blbině? Protože nechápu.

Celý článek »

Nemám rád batohy. Nee. Nemám rád lidi s batohy. Hmm, taky ne. Nemám rád lidi s batohy v prostředcích hromadné dopravy. Tak to je. Věřte mi, více než blbec s batohem na zádech v plné tramvaji mne dokáže zbořit už jen jedna věc. Ale popořadě. Nemám rád lidi s batohy v nacpaných prostředcích hromadné přepravy. Nemám v této situaci rád ani svou sestru, která dorazivší na výlet do Prahy se svým, tehdy snad pětiletým synem, je poctivě vybavena…

Celý článek »

Posledních 14 dnů to fakt nemám snadné. Pokazí se a pokazím co jen jde. Opravdovým průserem je hlavně fakt, že už to stojí příliš mnoho peněz. A zvládnout tenhle nápor během pouhých 14. dnů je fakt drsárna. Celé to začalo notebookem. Apple MacBook Air za ty neskutečné penííze si prostě po 10. měsících mé maximální spokojenosti postavil hlavu a už nenastartoval. Šok! Ovšem ještě větší, když mi servis vyhodnotil závadu jako prolití neznámou tekutinou. No, já vím své. Co bude dál opravdu netuším. Ale ono to jde dál a žačalo vlastně už dříve…

Celý článek »

Ale tak proč ne? Ovšem s rozumným přístupem k vaření prosím.

Myslel jsem že už to nedokáží. Překvapit mne. Opět vytočit a přinutit přemýšlet o důvodu jejich existence. Jídelna společnosti Aramark. Pracuji už ve třetí budově kde je k dispozici. Takže jsem dostal možnost poznat další partičku lidí a dal jí další možnost přesvědčit mne o alespoň jakési kvalitě, vstřícnosti, vztahu k dobrému jídlu. A opět nezklamali. Po několika týdnech rozsudek. Zrušit! A opět to začalo polévkou. Nebudu tentokráte popisovat cokoli z dalších zážitků. Jen tu jednu polévku. Prý že zelná. Hmm…

Do misky jsem si s použitím nemalého úsilí nandal cosi mezi gulášem a lepidlem na parkety hnědočervené barvy dík připálené paprice a cibuli. Konzistencí a chutí jsem překvapen nebyl. Stejně jako jem byl zvyklý na Žižkově, i tady vaří člověk který neumí odhadnout množství mouky potřebné k zahuštění české polévky a stejně to má se solí. Takže čím to překvapení? Ani jen minumum zelí dle mého názoru podstatného pro přípravu zelné polévky (zajímavé jak mne ta zelňačka napříč Aramarky pronásleduje). No a namísto zelí docela dost paprikového leča z flašky. Naprosto typická chuť. Zíral jsem na to a tu mne napadlo…

Celý článek »

Tak tohle jsem prostě nemohl nevyzkoušet a neochutnat. Sedím si tak v hospodě u piva a protože nemám co sepisovat zkoumám ten internet náš vezdejší. Najednou reklama na facebooku a primárně na obrázku polívkárna. Rozvoz jídel a krásné sklenice na fotce. Klik a blik, koukám na to a zírám. 700 mililitrů polévky (vždy mne baví ta velká čísla označující v podstatě bežný obsah zavařovačky) s masem a nudlemi. Nějaké ty podrobnosti, nepříliš informativní obsah a rychlý pokus o dotaz telefonem. Na poprvé jsem se nedovolal. Napodruhé zjistil, že rozvoz zdarma ano, ale nejméně za objednávku 290,- kč. Na potřetí tedy objednávka a k polévce jsem si vybral milovaného králíčka na česneku se špenátem. K tomu bych raději brambory, ale nechtěl jsem více pokoušet osud (dodavatele).

Celý článek »

Dnes opět a zase na téma !! A dost !! Kvalitní vaření v asijském stylu jsem tady prezentoval nejednou. A i kdybych neměl na srdci to co dnes, přidal bych zas a znovu tento postup. Jen proto že si připomenete tu možnost. Že to prostě jde. Ale k věci.

Můj oblíbený Aramark, občas známí a kolegové, nebo náhodně zaznamenané texty či vyslechnuté názory mne stále přesvědčují o neschopnosti či snad neochotě lidí pochopit, že asijská kuchyně není jen složitě připravená Pekingská kachna, či snad závitky Nem. Ani excelentní vietnamská polévka Pho. Je to primárně o jednoduchosti.

Tentokrát jsem se takříkajíc zarazil na předváděčce Aramarku když jejich reprezentativní vzorek kuchaře ze zahraničí podává jednou za čas den až dva v některé jejich jídelně (restaurací to narozdíl od nich odmítám nazývat) prý snad indickou kuchyni. A lidé si to chválí! Já ochutnal jen jednou. Věřte mi, styl kdy si připraví předem dvě gastro nádoby plné zelené a červené UHO omáčky (prý curry), hromadu pokrájené zeleniny a stejně tak předgrilovaného masa v kouscích či plátcích, vše to pak před zákazníky za pultem a ve frontě hází na pánev, během půlminuty prohřívá, sype na talíř bez ladu a skladu.

Celý článek »