>> Další grilování 2013, vaření v cizí kuchyni a vzpomínkové ochutnávky
Květen 31st, 2013 | 
Napsal: 
Jak už tady poznamenáno, podniknul jsem další výjezd do kraje Moravskoslezského a na sestřině zahradě proběhlo grilování. Tentokráte v duchu amerických hamburgerů. Ale pěkně popořadě.
Na cestu jsem se vydal zásoben wrapy, tedy torillami plněnými pikantní masovou salsou, které jak už jsem psal považuji za ideální cestovní svačinku. V jednom kousku placatého těsta mám zabalen kompletní oběd včetně salátu. A to je vždy lepší, než houska se salámem, nebo tradiční smažený řízek. Navíc odpadá složité stolování. Stačí ukusovat a není čím nadrobit. Popravdě ještě jedna maličkost mne opravdu baví. Když si totiž ve vlaku lidé objednávají ta poměrně ubohá jídla, já vybalím svou tortilku a vůně která se rozline kolem je fyzicky viditelná ve tvářích spolucestujících. A to mne vážně baví 🙂
Grilování
Jelikož jsem tentokráte přijel v den, kdy bylo grilování domluveno, nebyl čas na nějaké složité přípravy. Byl jsem obdařen obědem, který jsem si dovolil upravit tady (link) k obrazu svému později doma. Pak už jen mazat ke grilu a připravit ohniště. Právě proto jsem přicestoval s už připravenými "polotovary" ve formě briošek, masa do hamburgerů a barbecue omáčky. Mimochodem jestli mne něco na přípravě grilu opravdu moc baví, je to právě ohniště. Sekání dřeva, podpal a vůbec vše to plamenné 🙂
Maso na hamburgery
900g maso
150g cibule
2PL petrželka
2PL řapík
1PL kukuřičná mouka
1čl rozmarýn lístky
2ks stroužek česneku
2ks vejce
chilli paprička
sůl a pepř
>> Nějak se mi nepodařilo dobře nakoupit v mých oblíbených obchodech a proto jsem tentokráte vzal za vděk slušným hovězím pupíkem s lehce tukem prorostlou svalovinou. Umlel jsem pouze maso a vše ostatní do něj jemně nakrájel. To vše večer před odjezdem. Druhý den odpoledne byla směs pěkně odleželá a ohromě voňavá, což maximálně kvitovaly děti (neteř 11 a synovec 14 let). Tito dva pak byli nejvděčnějšími strávníky.
>> Grilování netřeba zvláště popisovat. Maso jsem tvaroval dle svého zvyku v silikonové formičce od Tescomy (link), což je podle mne ideální burger a pekl opět jako minule na lávovém kameni rozehřátém pěknými bukovými polínky. Pro mne už jednoznačně primární kombinace. Vedle jsem opekl rozkrojené briošky, které dík své máslovosti chytaly nádhernou zlatou barvu a voněly naprosto dokonale. Kompletoval jsem velmi jednoduše, pouze s tradiční hořčicí Dijon, najonézou a domácí barbecue omáčkou. Na to ledový salát, maso a okurčičku. Více nebylo zapotřebí.
>> No a tady si musím postesknout. Zatímco děti i sestry projevili naprostou spokojenost, páni švagři se projevili jako naprostí diletanti. "Když to není buřt, bůček, krkovice, kuře s kusem chleba, není to vono". To vše by bylo ideální v kilových množstvích na porci. Škoda. 14.letý Honzík si mlaskal rovnou dvakrát – natlačil do sebe dva festovní hamburgery – a pěl chválu takovou, že jsem jej podezíral z podlézavosti. Jeho máma ovšem pravila, že jak ho zná, opravdu mu chutná a nic nehraje. Hallelujah. Další foodie v rodině. Maximálně mne potěšila i 11.letá Eliška, která se do hambáče zakousla s takovou vervou, že jsem jí utíral omáčku až na ramenou. Pravda, když přišla na řadu buchta tety Edity, byl jsem odstaven na druhou kolej 🙂
>> Se sestrou jsme si dali opakovačku z minula v podobě fajnového steaku z amerických charolais, konkrétně rumpsteak. Sestřička si jej dovolila předvést ve své režii a to pouze zlehka potřený slunečnicovým olejem, se špetkou soli, pepře, citronové kůry a lístečky rozmarýnu. Dobrá kombinace a skvělé masíčko.
Vaření v cizí kuchyni
Nepíše se mi to dobře a jsem asi opravdu už dost zhýčkaný. Ne že by má domácnost vládla dokonalými přístroji a vybavením na úrovni špičkové restaurace. Faktem nesporným ale je, že užívám prostor i vybavení vyhovující právě mým potřebám. Každý jeden kousek pečlivě vybrán pro mé potřeby a třebas ne dokonalý, mně vyhovuje. Kuchyně mé sestry je doslova tragédie. Když pominu naprosto neefektivně navržený a vybavený prostor, je to hlavně o chaosu. Počínajíc spoustou blbostí typu sáčky naskládané jako druhotně použitelné po šuplících, pánve zavěšené téměř pod stropem jakože "po ruce" a konče, cituji "rychle použitelnými" předměty jako je cedník či šťouchadlo na brambory zavěšenými na háčcích ve spíži za dveřmi. To není po ruce ani rychle použitelné! Extra třída je ovšem v této kuchyni sporák. Slušně "vyštelované" plynové hořáky ještě poberu, ovšem starý typ elektrické trouby se spotřebou malého provozu, to je opravdu trest.
Přesto jsem se tady, opakovaně a jako už mnohokrát pokusil uvařit několik pokrmů.
– Pstruh na másle vyšel kvalitně, i když jsem musel měnit pánev. Použít tu tenkostěnnou hliníkovou od rádoby značkového výrobce Tefal jsem prostě nedokázal. Ne trojité dno, ale prostě plech a teflon. Zprohýbaná…no budiž, jen bych musel přidat dost oleje a másla, aby se ryba alespoň částečně "koupala". Naštěstí byla k dispozici lepší. Na šťouchání brambor jakožto přílohy jsem nástroj musel hledat za rohem a za dveřmi. "Ach jo".
– Nože. To je teprve síla. Když opět raději pominu tu (ne)kvalitu, musím se pozastavit nad neskutečnou hloupostí typu nůž na pečivo s oboustranným ostřím. Já tohle neznám a musím přiznat, že hned při prvním použití jsem se říznul. Ano, horní čepelí, protože mne prostě nenapadlo o ní uvažovat. Jedna klasická na pečivo, druhá jehličková, nevím na co (myslím, že to kdysi doporučovali například na rajčata). Chvíle nepozornosti a bylo to.
– Stůl. V kuchani 3×3 metry je jídelní stůl pro 6 lidí! Krásný dřevěný masiv. Ale k čemu? Pro 3 lidi v tomto prostůrku?
Resumé: kuchyně mé sestry je opravdu tragédie. Přestože v ní denně tráví dost času a dokonce píše u toho velikého stolu se synem úkoly, není schopna nějak progresivně si tento prostor upravit. O tom, jak jsem se pokusil uvařit klasický maďarský perkelt se už raději nerozepíši. Dík nedostupnosti některých základních typů koření to dopadlo jen uspokojivě. To myslím ve škole je za čtverec.
Tímto neodsuzuji svou sestru a žádnou jinou hospodyni. Je pravda pravdoucí, že kde jsme navyklí tam podáváme klidně a s přehledem excelentní výkony. Jenže když to jde lépe a s menšími výdaji energie své i té placené, proč se takto trápit?
Vzpomínkové ochutnávky
Součástí mého výletu k sestrám na Moravu je pravidelně také výlet do mého rodného města Havířova.
Krom restaurací, které dodnes nedokáží příliš překvapit a potěšit srdce gurmána, včetně alespoň kvalitou uspokojující REMI o které jsem tady psal, je zde k dispozici kvalita lehce postkomunistická.
>> První v řadě je takzvaná rybárna, tedy kdysi za éry Gusty a Milouše prodejna čerstvých ryb a lahůdek. Dnes je to spíše kombinace řeznictví a uzenin, ale protože vlastněna myslím že Rybenou Bohumín, mají v nabídce slušné majonézové saláty. Tím nejlepším je tradiční pařížský. Musím přiznat, že ač nejsem už delší dobu příznivcem těchto lahůdek, ten jejich si dám pravdu rád. Jenže! Jen o několik desítek metrů dále je takzvaný mléčný bar zvaný "mlíčňák". Znám jej odmala a je tam dodnes i když pod jiným názvem, jinak koncipovaný designem, ovšem se stále stejně trapnou nabídkou i podáním. Tady mají v prodeji Nizozeský salát. A ten vám přátelé mohu vřele doporučit. Vždy, kam až má paměť sahá, byl skvělý a drahý. I dnes je to nejdražší položka v nabídce. 162,- Kč/Kg. Je ale opravdu vynikající. Vlastní výroba, kvalitní sýr a domácí majonéza, kousky vajec natvrdo vařených a sterilovaná kapie do které si opravdu kousnete. Škoda jen, že už nejsou v nabídce banketky. Ovšem i s rohlíkem jsem si svých 15 deka snídaňové lahůdky vychutnal s nadšením a láskou. Popravdě tak nadšeně, že jsem zapoměl na fotku. 😛
Hle co dokáže panoramatická fotografie. Ten červený deštník vpravo u středu je “mlíčňák”
>> Další místo, kam si musím někdy po obědě zajít, je vedle obchodního domu Elan, kdysi Budoucnost. Tam už totiž spoustu let (vlastně si nevzpomínám jak dlouho) provozuje cukrárnu pán z myslím že Chorvatska. Jeho zmrzliny jsou prostě legendární. Když ale na jaře otevře okno a započne zmrzlinu točit do kornoutů, je to peklo. Opravdové peklo pro chuťvé pohárky. Ta vanilková dobrota je neskutečná. Ve čtyřech velikostech si můžete ochutnat ideálně tu druhou za 15! kaček a zaručuji všem, že pro další se vrátí. Když jsem i já při svém letošním návratu chválil a vzpomínal, byl jsem odměněn úklonou a poděkováním, za které by se nestyděl francouzský šlechtic.
Co dodat. Havířov je poněkud přerostlé maloměsto a srdci či žaludku gurmána moc nenabízí. I to málo však patří k dobrotám, za kterými stojí za to vrátit se. Ostatně co čekat v hornickém městě v této zemi? S prací a výdělkem je to tam tak dobré, že já málem skončil před osmi lety na ulici jako bezdomovec.
Chcete li ale zajet, návštěva stojí za to. Velmi hezký a útulný hotel Zámek je každopádně příjemný, i když jeho kuchyně není právě vybraná. Je tady mnohem více věcí stojících za pozornost a já popsal jen jednu krátkou návštěvu. Například výlety na kole po meandrech říčky Lučiny k Žermanické přehradě a dále k přehradě Těrlické mohu vřele doporučit.
Hotel Zámek
Cestou na kole potkáte například tuhle historickou nádheru
Pokuzd by někoho zajímalo, proč tady není jediná moje fotografie dnešního Havířova, je to prostě proto, že nenám rád pokrytectví. Ony totiž ty hezké obrázky z hlavní ulice nejsou ničím jiným, přihlédnu li k vizáži obytných domů například na nábřeží, kde se lidem téměř rozpadají nad hlavou. Tak vypadá hospodaření firmy RPG, což není nic jiného, než pořádně kapitalisticky nabobtnalé bytové oddělení bývalých Ostravsko-Karvinských dolů.
Rubrika 
Štítky: