Moje Dobroty

Poznámka mého kamaráda a vzpomínka na rozhovor se zákazníkem jedné restaurace mne přivedla na myšlenku o klonování, které je tak diskutované v posledních letech. Vynechám etiku i pozměněné vlastnosti plodin a z nich vyrobených surovin tolik potřebných k přípravě chutného pokrmu. Šlo o daleko jednodušší úvahu, která ovšem vyůstila v dost pitomý nápad.

Postěžoval si, na velmi dobře připraveného španělského ptáčka dodávaného jakousi mně neznámou vývařovnou na objednávku v plastikové krabici. Prostě klasická donáška. Vadila mu kvalita omáčky. Nám všem dobře známé UHO. Původně možná slušná šťáva z masa a ostatních surovin byla „vylepšena“ připálenou moukou a vodou do stavu lepidla na střeva. V poměrně krátké diskuzi jsme probrali zvyk českého strávníka zalít si rýži půl litrem tekutiny a fakt, že tato rýže je často tak nekvalitní, že se ji takto snaží ochutit, přes připomínku, že by stačilo použít produkt, tedy tu rýži typu jasmínová a hned mohu jíst tři kvalitní složky oběda. Tedy ptáčka, dobrou rýži a kvalitní sosík, který jen podtrhne chuť celého pokrmu. A zazněla myšlenka: „proč to všichni nedělají stejně?“ Tedy stejně dobře. No to proto, že je tolik potřeb strávníků, jako přístupu kuchařů. Chceš li něco stále stejné, zajdi si do McDonalds. Globální továrna na stejné chutě a vizáž pokrmu. A nic proti nim. Mají své strávníky a těm to tak vyhovuje.

Vzpoměl jsem na zážitek z vlastní kuchařské zkušenosti. Host si mne zavolal a sdělil naprosto neuvěřitelnou myšlenku. Že totiž jeho maminka to dělá jinak! A on by to tak chtěl. Ne konkrétní vyjádření že totiž to či ono je špatně. Ne nespokojenost s nesprávně podaným jídlem. „Hmm, a co jako? Tady pane vařím já.“ Jenomže zvyk chodit do restauurace za kuchařem a jeho fantazíí je v této zemi a společnosti dost neznámý. Zato nesmyslné připomínky národním sportem. Neználek s naditou peněženkou je opravdu velká inspirace pro kuchaře i číšníky.

A právě v tuto chvíli napadla kamaráda Jardu vskutku spásná myšlenka. Naklonujte 2000 kuchařů a máme po starosti. A já rozhodně musel souhlasit. Ta část lidstva přikládající význam slušné stravě bez budoucího vývoje by byla nadšena. Dostala by totiž vždy a všude stejné jídlo. Gurmáni i lidé s fantazíí přesahující maminčin stůl by ovšem ostrouhali. Tady by se potvrdilo známé „Jím, proto abych žil. Nežiju proto abych jedl“. Tak to já tedy ne! Rád žiju i proto, abych dobře jedl. Ten požitek z novinky v ústech, kdy se mi ježí chloupky nadšením a překvapením „jak to, že jsem tohle neznal“ je prostě úžasný. A co si budeme namlouvat, vychutnat si skvělé jídlo je stejné jako sex, nebo ještě lepší před ním.

Genetické inženýrství má zcela jistě budoucnost. Ale takto bych ji určitě neviděl. K lékařství pasuje mnohem lépe. Nemyslíte?

Sdílejte...

• 
•