Kachní vývar s krupicí a vajíčkem
Květen 16th, 2013 | 
Napsal: 
Nejen kmínová polévka je snadno připravitelná a moc chutná klasika. Stejně tak si moc rád dám vývar s krupicí a vajíčkem. Stačí je přivést k varu a nasypt krupici. Já dávám 3 lžíce na litr. Pět minut vařit, vmíchat, nebo spíše zašlehat vejce (1 kus na litr) a ještě jednou pět minut. Nakonec nějakou pažitku či petrželku a je hotovo.
Přestože tentokrát z kachního, jednoznačně pro tuto kombinaci preferuji vývar hovězí. S kouky masa z oháňky prostě dokonalé.
Toto je prostě ta nejjednodušší klasika. Zítra ale něco výraznějšího. Vývar s drožďovými knedlíčky.
A nebo: Kachní vývar s krupicí, vajíčkem a Julienne z mrkve a celeru restovanými na pálivém olivovém oleji…
Rubrika 
Štítky:
Jak už jsem psala, jsem výrazně polívková. Takže vývar s krupicí a vajíčkem kdykoliv a na tu „drožďovku“ se vyloženě těším, bo ju miluju!
Muž můj drožďovku dlouho nedával, ty knedlíčky mu smrděly. Ale, co si budem povídat, hlad je nejlepší kuchař…doma nebylo zrovna moc co do gagola, i dal si polívku s drožďovýma knedlíčkama a od té doby ji baští, až se mu bule za ušami robi. 🙂
A když už jsme u těch polívek…moje babička mi, když jsem byla malé děcko, dělávala polívku, které říkala „farářská“. Pamatuju si, že to bylo s vločkama a mrkví a vajíčkem a asi i mlékem, bo byla bílá a sladká. Nevím proč, ale pořád koumám a hledám recept a trefit to nemůžu. Klasická vločková polívka to, podle mě, nebyla. Tak si říkám, jestli tebe nenapadne něco, co by se tomu mohlo přiblížit. Jako malemu fakanovi mi fest šmakovala.
Jojo…já jsem na tom s polívkama stejně a jak nemám alespoň jednu denně, nejlépe někdy dopoledne, jsem nešťastný. Nevím, jestli jsem to tady už zmiňoval, ale byla doba, kdy jsme coby klofáci sotva dvacetiletí chodili s přítelkyní na nějaké ty kalbičky. Já kolikrát rovnou z práce. I hladov převelice dával jsem si primárně polévku. A když nebyla? Klidně z kostky vývar 😛
No a ta farářská to teda neznám. Asi bych jen ve vývaru povařil ty vločky, po 15.minutách mrkev, po dalších pěti vajíčko a pak trochu smetany. Asi by byla fajn ze zeleninového místo masového vývaru.
Popravdě ani nevím, co je to „klasická vločková“. Pro mne v podstatě zeleninová s vločkami místo mouky na zahuštění.
Tak, záhada „farářské polívky“ odhalena. 🙂
Taky je odhalena absence mojí dlouhodobé paměti. 🙂
Konzultovala jsem s mámou tajemnou farářskou polívku naší babušky a společně jsme zjistily, že já si spojila dvě polívky do jedné.
Tedy to, o čem jsem byla urputně přesvědčena, že je farářská, byla vlastně vločková, vařená neobvyklým způsobem (máti si jen domýšlí, jak to ta babička vařila) a farářská, byla klasický zeleninový vývar, do kterého se ve finále vrazila krupice dohněda osmažená na másle a zalitá rozšvrdlaným vajcem, takže to v té polívce udělalo takové podivné cucky. 🙂
Inu, staři je břitke a paměť na hovno.
Ale aspoň už vím, že tajemství polívky s vločkama, která mi jako děcku moc chutnala, si vzala babuška s sebou do hrobu.
Tak tomuhle já říkám krupicové drobení a mám to už tady: http://www.moje-dobroty.cz/vvar-s-krupicovm-drobenm/. Těch postupů je více a mně po letech nejvíce vyhovuje právě toto. A popravdě nemám tušení, kdo mne ho naučil, nebo jestli jsem to drobení nějak vydedukoval? Každopádně v naší rodině to nikdo nikdy nedělal.
Jasně, to je přesně ono!!!
A to je právě ta farářská polívka. Já se musím přiznat, že tohle mě nenapadlo, ale hnedle to vyzkouším, jen musím koupit tu krupicu a vytvořím si vzpomínku na dětství a babičku.
No a s tou vločkovou polívkou budu dál experimentovat, snad se mi časem podaří vytvořit něco, co by ji aspoň vzdáleně připomínalo. 🙂
Tak tuhle polívku já budu vařit zítra, protože dělám hovězí vývar z žebra. S kousky masa, mrkvičkou a celerem, případně hráškem a třeba kousky květáku je dokonalá. Ty polorozvařené „cucky“ jak Ty píšeš prostě miluju. Ještě jdou skousnout a zárověn se rozplývají. Mnamka 😀
Na tu vločkovou jsem zvědavej…
Pavle,
ani nevíš, jak jsem ráda, že si tu můžeme vyměňovat názory a návody na kuchtění!
Ta „farářská“ polívka byla pro mě výzva i nelenila jsem a zakoupila krupici a včera ukuchtila. Dodržela jsem rodinnou tradici a spáchala hutný zeleninový vývar (kořenovka orestovaná na másle, zalitá H2O, provařená a na finále přidaná zmražená zeleninová směska), tedy nic, co by bylo nějak neobvyklé. Ale teď to přijde: na másle jsem osmahla krupicu dozlatova, zalila vajcem, vyrobila „cucky“ a vrazila do vroucího vývaru…no, co Ti budu vyprávět, už jen ta vůně mi připomněla dětství a babičku. No a když jsem ochutnala, byla jsem zas na chvíli tím malým fakošem, který pojídá babiččinu polívku. Ovšem největší překvápko přišlo, když polívku ochutnal chlopek…oči se mu zamžily a pravil, že přesně tohle dělala i jeho babička a že si vybavuje, jak jako malý kluk sedí v kuchyni u babičky a jí tuhle polívku!!!
Lidský mozek je neuvěřitelná záhada, na to, jak uvařit si nevzpomeneš, ale ve chvíli, kdy ucítíš dávno zapomenutou vůni a jazyk ochutná dávno zapomenutou chuť, okamžitě se ti vybavují vzpomínky na dětství.
Tak tohle vyznání zamžilo oči i mně Hani…
Moje babička se ani nedověděla, že kuchařinu mám v krvi právě díky ní. Když jsem u ní jako malý tajtrlík pobýval, vždy jsem si vymínil, že budu spát na „otomanu“ v kuchyni. Ta rána, kdy od půl páté „šukala“ po kuchyni a zadělávala na oběd, ta vůně vývaru, který v půl sedmé kdy nejpozději mne donutila vylézt z peřin (poctivé duchny) už omamně voněl… Já musel zasednout ke stolu ke krajíci s neskutečnou vrstvou másla (dodnes to nesnáším) a bílé kávě z melty a mléka…
To byla prostě krása a já bych brečel, protože ten pocit už nezažiju…tomu se může vyrovnat snad jen nová a opětovaná láska.
A já jak to čtu, Pavle, tak mám slzy v očích.
Myslím, že až na „stará kolena“ si začínáme uvědomovat, co všechno nám předali naši prarodiče a rodiče.
Mě až teď napadá pátrat po babiččiných recepisech a pokouším se kuchtit její jídla. Až teprve teď oceňuji to, že mě moji rodičové vedli k tomu, že se musím naučit vařit, ale taky jako správná děvucha z dědiny, musím umět zabít slipku, oškubat ju a vykuchat. Pokludit bravky a natrhat majičky kralikum. No, neměla jsem je zato tenkrát moc ráda, ale dneska jsem vděčná…
A o tom to je. Prostě máš to v sobě, a to ti nikdo neodpáře.
Proto mám ráda Tvoje stránky, jsou jednoznačně o lásce k jídlu, o radosti z vaření právě takových obyč receptů, které každý z nás zná, ale ty k nim přistupuješ z pohledu dnešní doby. A to je super.
Myslím, že vařit dle módního diktátu se dá, ale stará dobrá českomoravskoslezská kuchyně je nad zlato. 🙂
No já už toho Hani od babiček moc nezjistím. A popravdě právě od jedné z nich bych docela rád její recept na vánočku a brambory na másle, jak je uměla jen ona.
Děkuju za pochvalu a budu se snažit dále…
Co se týče těch trendů, máš pravdu. Nechci konkrétně jmenovat, ale jak tak někdy vidím stránky a recepty na webu nestačím žasnout. Lidi neumí uvařit obyčejnou bramboračku, ale všichni by chtěli jihoamerické steaky a mořské potvory. Což to by ještě šlo, ale jak vidím mimibazar a podobné, ježí se mi chlupy. Smažené krabí tyčinky jsou prohlašovány za skvělý oběd z mořských plodů. Brrr…