Moje Dobroty

Tak tu jsem nevařil opravdu strašně dlouho. Já ji totiž nerad! A to hned ze dvou důvodů.

Ten první jsem si zafixoval už ve druhém ročníku kuchařské školy. To jsem ji měl vařit při praktické zkoušce a jako primární surovinu vyfasoval tak odporný hovězí vývar, že se jeho pachuť absolutně nedala přebít čímkoli dalším. Nebylo čemu se divit. V té velkovývařovně se totiž připravoval tak že 50kg hovězích kostí nasypali do 200. litrového kotle, zalili studenou vodou a přivedli k varu. Celkem normální přístup řeknete si. Jenomže to bylo vše a ty kosti se často ani neopláchly. Prostě hnus.

A ten druhý tradičně z jídelen dodnes fungujících na podobném principu zjednodušování si práce. Totiž že do vody se nasype hromada zelí a sůl. Povaří se to, zahustí další hromadou, jíšky a dochutí nějakou umělou sračkou. Nakonec ještě vylepší bramborami většinou zbylými ze včerejšího oběda a posekanými na kousky. Jak sami vidíte a často i znáte není o co stát.

Já na ni, tedy tu bílou zelňačku nějak nekontrolovaně dostal chuť a zvolil přístup vlastní. Posuďte sami…

Celý článek »

Jak už jsem psal dříve, mám k uzenýmu vlastní přístup. A co se zelí týče, je tentokráte volba trochu rozšířená. Já si to nandal s dušeným kysaným červeným. Vřele ale doporučuji sterilované jako salát. Vážně skvělá kombinace. A jeden vzkaz bývalým kolegům do Havířova: Lidi, bramborák se sterilovaným zelím a tatarkou na jedné hromadě u mne není jídlo. Fuj!

Ale teď už pěkně od začátku.

Jak právě překvapeně zjišťuji, zdá se že o této staročeské delikatese jsem se tady ještě nezmínil. Možná i proto, že jej nějak hodně moc nemusím. Tak dvakrát do roka kousek je až až. Nebylo tomu tak vždy. Kdysi jsem uzený hovězí jazyk s bramborovou kaší měl děsně rád. Vzpomínám jak jsem jej připravil poprvé nejen pro sebe ale i přítelkyni. No jak ta na to zírala… Časem si jej ovšem taky oblíbila.

Celý článek »

Dlouho mi ty králičí kejtičky odpočívaly v mrazáku zapomenuté. Když jsem ale nedávno přemýšlel k čemu bych si připravil ten parádní knedlík a hlavně kysané červené zelí bylo jasno během chvíle. Bažanta jsem totiž nesehnal. No a to zelí. Já ho prostě musel vyzkoušet. Za celý život jsem jedl kysané červené zelí dvakrát. Jednou u sestry a podruhé když jsem její recept chtěl vylepšit. Proč? Já měl vždy dojem, že kysané červené zelí je tak nějak blbost. Evidentně ne. I když…

Celý článek »

Vařil a fotil jsem už v sobotu 23.11. Až dnes jsem se ale dostal ke zpracování fotek a hlavně textu k nim. Shodou okolností se právě před chvílí zničeho nic u mne zastavila má rozkošná kamarádka a degustátorka Laděnka. Pro knížku, ukázat bříško ukrývající malého klučinu a připomenout mi (nechtěně), že líčka ona považuje za něco natolik zajímavého že jiná než chuťově velmi výrazná úprava jim nebude svěčit. Tím myslí například známá Pohlreichova s bramborovou kaší. Jenomže já s tím už dlouho nesouhlasím. Takže…

Celý článek »

…a dvě navíc ode mne.

Přiznávám, já na květák vysazený nejsem. Ovšem ne z přesvědčení. Nějak se to časem vyvinulo a já se vybarvil. Kdysi naopak nebylo léto kdy jsem si něco z květáku nedal alespoň jednou týdně. A ten smažený jsem absolutně miloval. Byl to paradox. Přítelkyně jej nesnášela, takže když jsem vařil a smažil prchala páč jí to smrdělo. Pro ni jsem v tu chvíli připravoval smažené žampióny, které jsem zase nemusel já. Dokud ale byl květák syrový, okusovala jej jako zjednaná a to já zase nerad tehdy i dnes. Tak jsme se hezky doplňovali 🙂

Celý článek »

A je to tady. Přiblížilo se období zabiječek a domácího kysaného zelí. Včera jsem koupil pět kilo a dnes čtyři založil do veliké lahve. Doufám, že letos to konečně zase vyjde. O tom ale později. V tuto chvíli jen lehký začátek. Jak už jsem tady poznamenal, chci li opravdu parádní jelito a jitrnici koupit tady v Praze, zajdu si jedině k Novákovi do jedné z jeho prodejen. Jelita jsou opravdu kroupová a skvělá. Jitrnice přiměřeně žemlové a dochucené na jedničku. Tak se do nich pustíme.

Celý článek »

Tak tohle jídlo jsem nějak pozpoměl ve svých zápiscích. Nic extra. Takové lehké české vaření. Musím ale přiznat že to mám moc rád. A v domácnosti se spolubydlícím který nevaří, rád jí a není mu protivné když je to tři dny v kuse stejné jídlo prostě výhra. Za hodinku mu připravím parádní jídlo, on je velmi spokojen a já rád že mu chutná.

Jak to u nás chodí? Jano by si nikdy neřekl „uvař mi to či ono“. Jen se občas zmíní že by si dal něco pořádného. Já ho trochu vyzpovídám a jen sepíšu nákupní seznam. Pak jen s nadšením sleduji jak tento bufeťák přežívající na teplém pultu z Albertu zlikviduje dvojitou porci s dvanácti na posezení a za hodinu jde pro nášup v už relativně normálním množství. Tak trochu pračlověk – sním co je dokud to je 🙂

Celý článek »